Cesta začíná
Tři kufry plné různých hračiček na focení a potápění. Z toho jen pár šortek, nějaké tričko a pár kusů teplejšího oblečení na Zéland, jinak vše jsou různá hejblátka a foťáky. Ve středu, 24. srpna, nám to vylétá směr Frankfurt – Singapore – Auckland – Tonga – Vava'u, kde by to mělo dosednout v sobotu. Následně dva dny regenerace, protože v neděli se na ostrovech nechodí do vody a od pondělka jdeme na to. Držte nám palce, aby jsme měli štěstí na pohodové keporkaky.
První oťukávání.
V sobotu nás čekal poslední přesun letadlem z ostrova Tongapatu na Vava'u. Po prvních nákupech a menším odpočinku beru foťák a utíkám z rezortu do přírody. Cestou focení lidiček, které nepovažuji kameru za nepřítele a směji se mi do objektivu. Před západem docházím k menší zátoce. Hranici vody kopíruje hustý prales. Odliv mi dovolí opustit cestu a vydat se po kamenitém dně. Brouzdám vodou, která má příjemných 25C. Mojí procházku zakončí až oranžově zbarvená obloha, kterou občas prořízne letem kaloň. Tma po západě přichází rychle, tak se rozhoduji zakončit první den na Vava'u a vracím se na základnu.
První kontakt.
Co napsat? Tolik pocitů, které se mi zrovna honí hlavou
z neuvěřitelného setkání, to se asi ani nedá popsat. Přál bych
každému to alespoň jednou zažít. Pokusím se alespoň částečně
přiblížit náš první den na moři.
Den začal celkem v klidu, během svítání jsme už na lodi a hledáme
výtrysky. Výtrysk, je označení a vlastně hlavní pomoc, při hledání
velryby, která při nádechu na hladině vydýchne i páru několik metrů do
vzduchu. Od rána jsme měli několik keporkaků, ale moc se jim nechtělo
spolupracovat. Takto čas plynul až do odpoledne, kdy na naší loď přišla
zpráva, že druhá z lodí má samici s mládětem. Necháváme všeho a
vyjíždíme tím směrem.
Měli pravdu a velryba je stále na místě. Skáči do vody hned za naším
skiperem. Ukazuje, že je pod námi, chvilku mi trvá, než uvidím stín. Ale
na fotku to moc není. Jdeme na loď. Podruhé to už je lepší. „GO“
vklouznu potichu do vody a směřuji k dýchající hoře na hladině. Samice
tentorkát v klidu čeká a mládě si drží pod sebou. To si chce po chvilce
hrát a vymaní se z matčina sevření a připlouvá blíž. Proplave nějaký
metr okolo a opět se točí k matce. Té se však naše přítomnost
nezamlouvá a svého potomka odvolává.
Další zanoření vypadá hůř pro dobrou fotku. Oba jsou asi v deseti
metrech pod námi a v klidu se vznášejí. Čekám na hladině a sleduji, jak
z poza matčiny hlavy vykukuje opět to hravé „mrně“, nutkno podotknout,
že už to je asi šesti nedělní mládě, které bude mít okolo pěti metrů.
Mám štěstí. Jako každé dítě, i tohle je hravé a vyplouvá
pronásledovano matkou k hladině. Držím kameru a od ruky mačkám spoušť
co to dá. I když samice nechce moc spolupracovat, tak na první den máme
neuvěřitelné štěstí a jsme rádi za každou vteřinu. Necháváme jí už
v klidu a jedeme dál.
Přiznám se, že při cestě zpět mám na krajíčku a neuvěřitelné
množství pocitů postupně vyplouvá na povrch. Zavřu oči, stále vidím
samici keporkaka, jak si mezi ploutvemi drží svou ratolest. Přál bych to
každému zažít.
Další den na moři…
Druhý den na moři a divadlo, které na nás čekalo se stupňuje. Ráno
nacházíme mladého tenagera, zhruba deset metrů velkého, který to žene od
ostrovů. Dvakrát k němu jdu do vody. První zanoření propluje podemnou,
ale fotit se nedá. Druhé zanoření je mnohem lepší. Kytovec v místě
mého seskoku vyplouvá k nádechu a tak vzniká první top fotka z dnešního
dne.
Pokračujeme dál. Druhá možnost jít do vody se naskytne u samice
s mládětem. U tohoto párečku proběhne několik zanoření, z čehož to
druhé je top. Matka se naštěstí na chvilku uklidnila a vše sleduje zhruba
z deseti metrové hloubky. Mládě se vyplouvá nadechnout a při té
příležitosti, jako každé dítě, chce prozkoumat okolí a hrát si.
U hladiny se točí na záda a dělá na mě tři nájezdy, kdy si jednou už
myslím, že do mě vrazí. Okouzlen tím prckem, nevěnuji ničemu pozornost,
vznáším se na hladině a sleduji to mladé, když se v tom podívám pod
sebe. Nějakých pět metrů podemnou, vyplouvá na hladinu kolos v podobě
matky. Potomka napomene a odplouvají pryč. Dnes jsme šli do vody i k jiné
matce s ratolestí, z čehož jsem si odnesl také krásnou fotku, kdy samice
s mládětem pluji okolo mě ve formaci. Jsem spálený, utahaný, ale
nesmírně šťstaný, dnes jsme to setkání posunuli opět na
jiný level.
I za deště vyrážíme.
Ráno nás sice provázelo sluníčko, ale na moři se zatáhlo a začlo
pršet. S velrybami vše začalo nadějně. Narážíme na samici, která
ploutvemi buší o hladinu a svolává samce k páření. Netrpělivě čekám
u zádi lodě na povel, abych mohl skočit do vody a pokusit se nafotit heat
run. Říji v říši velryb, kdy jednu samici může pronásledovat několik
samců. Je to docela mela, protože když se sejdou vyrovnaní samci, mohou do
sebe vrážet, vyskakovat nad vodu, pouštět bubliny, prostě pod vodou se
rozpoutá čisté šílenství. Takto skupinku sledujeme několik minut, ale ta
pravá chvilka na vklouznutí do vody nepřichází. Bylo to vše takové
vlažné. Jedeme dál. Všude okolo je vidět aktivita velryb.
Nakonec nacházíme jednu slečnu, která hledá partnera a mlátí opět
ploutvemi o hladinu, povaluje se na hladině a co je hlavní, začne vyskakovat
nad hladinu. I když jsem šel asi dvakrát do vody na průjezd keporkaka,
nakonec to vzdávám a věnuji se focení nad hladinou. Zhruba po půl hodině
vše přeruší silný déšť a my se rozhodujeme pro návrat.
4. den
Předpověď na čtvrtek hlásila, že má být nejtepleji ze všech dní,
které tu jsme. Ovšem ani tady ty předpovědi občas nevyjdou a i když ráno
jsme při výjezdu ještě východ slunce zahlédli, tak s následujícími
minutami se zatáhlo a my opět přečkali den na moři v oblacích a posléze
i v dešti. Nicméně naše štěstí na keporkaky přetrvalo i za deště.
První kontakt je s trojcí keporkaků. Jde o samici s mládětem, kterou
doprovází samec. První seskok do vody je docela zmatečný. Funguje to tady
tak, že můžou do vody max. tři potápěči + skiper. Čekám na zádi na
povel našeho průvodce, který seskočil prověřit vodu na pravé straně
lodi, kde jsme viděli hřbet jednoho kytovce. Mládě keporkaka se ovšem
vynoří na opačné straně lodi a tak skáči z lodi sám. Prcek měřící
cca pět metrů se zanoří do nějakých deseti metrů a pluje podemnou a
částečně si mě prohlíží. V dálce jsou vidět na dně i dva
dospěláci, kteří nehnutě odpočívají. Děcko připluje k dospělákům a
společně odpolouvají z dohledu.
I další seskok k této trojci stojí za to, mládě se po nějaké době
uklidnilo a začne bušit o hladinu ocasní ploutví, loď se dostane asi
dvacet metrů od tohoto hravého jedince. Rychle skáči do vody a plavu za
mládětem. To ještě stíhám, jak předemnou bouchne ocasem o hladinu a
následně se potápí opět k hlídajícím rodičům. Nakonec si to všichni
zamiří na neklidnou vodu, kam už je nesledujeme.
Odpoledne se dostávám k dalším velrybám. Z hladiny to vypadá, že jde
o dva dospělé keporkaky. Bohužel jsou v pohybu a tak nezbude nic jiného,
než skočit před ně a vyzkoušet vyfotit průjezd. Tak se tak i děje, jen
co dopadnu do vody a rozeženou se podemnou bubliny, tak vidím dvě velryby
plující kolem asi v pěti metrové hloubce. Začínám plavat, co mi síly
stačí, abych s nimi byl co nejdéle. Při tom heroickém plavání se
podívám pod sebe a z temnoty se vynořuje třetí dospělá velryba
k nádechu. Všechny vyplují k hladině, nadechnou se a mizí tak rychle, jak
jsme je našli. Pro tento den je konec s potápkem a my se vracíme zas na
základnu.
Týden za námi.
Je tu opět neděle a volný den na Vava'u. Život tu okolo ležérně plyne, protože jak rozhodl král, nic se v tento den nesmí dělat. Lidé jdou do kostelů a ulice jsou liduprázdné. Víra je tu tak silná, že v přístavním městečku na Vava'u stojí deset kostelů, které jsou v tento den naplněné prasknutím. Jsem celkem rád za toto volno, protože každý den být přes osum hodin na moři dá zabrat. Poslední dny se tu výrazně pokazilo počasí a zvedl vítr, takže nyní se semnou houpe úplně vše. Kontaktů s velrybami za poslední dva dny už ubylo. Hůře se ve vlnách hledají a není tak snadné k nim vklouznout. Druhá skupina měla štěstí v pátek na zatím největší samici s mládětem, kterou jsme tu viděli, mohla mít okolo dvaceti metrů a zatancovala před nimi. Já už jsem jí viděl, jak klesá do hloubky. Vyzkoušeli jsme k ní ještě jednou štěstí, ale už nás jen podjela a viděl jsem hřbety. Sobota vypadala nadějně, ráno bylo bez mráčku a čekali jsme tedy slunečný den, to se ovšem změnilo na moři. Opět se zatáhlo a zvedl vítr. Dopoledne jsme měli kontakt se samicí s mládětem, které doprovázel jeden samec. Ale po několika pokusech jít do vody, jsem se k ničemu převratnému nedostal. Jediným úspěchem z tohoto setkání se tak stal jeden seskok, kdy při zkoužce plující velryby nadplavat jsem slyšel, jak samec zpívá. V tu chvilku člověku duní srdce z vybrací, které vodou prostupují. Těžký a studený den byl nakonec částečně odměněn. Našli jsme při návratu jednu z menších samic, která nám udělala pár výskoků nad hladinu.
Rozloučení s velrybami.
Jako každý den, závěr na Vava'u byl úžasný. V pondělí jsme po
ránu narazili na jednu osamocenou velrybu, která spolupracovat nechtěla a tak
jí opouštíme. To samé nás čekalo ve vedlejší zátoce. Kde se vyhřívala
samice s mládětem. Jen co jsme vklouzli do vody, tak keporkak odplaval kousek
stranou. Takto jsme se snažili o kontakt asi hodinu. Nakonec bylo výhrou, že
jsme je opustili a opodál na nás čekala naprosto klidná samice
s mládětem. Byli jsme u nich přes hodinu. Samice v klidu ležela
v hloubce cca pět až deset metrů a mládě při plavbě k nádechu si
občas s námi chtělo i hrát.
Poslední den se nám dopoledne nedařilo nic najít. Aź odpoledne přišla na
loď zpráva, že několik km od nás je samec, který zpívá své písně. Je
to stav, kdy o sobě dává tato velryba vědět a láká samice. Píseň se
nese vodou na obrovskou vzdálenost a jednotlivé zpěvy trvají cca deset až
dvacet minut. Dočetl jsem se, že každým rokem samec tuto píseň mění.
Jsme nad ním, náš průvodce jde do vody zkontrolovat, zda se k samci dá
dostat. Zvedá ruku nad hladinu na znamení, že je velryba pod ním. Skáči do
vody a snažím se co nejrychleji k němu dostat. Už při seskoku jsou pod
vodou slyšet dunivé a pískavé zvuky. Akustický vjem je zesílen o vibrace,
které se nesou vodou. Splývám nad samcem, který je asi v deseti metrové
hloubce a při jeho zabručení se mi rozbuší srdce. Síla tohoto jevu je tak
silná, že pokud loď stojí nad ním, tak i na lodi jsou slyšet jeho zvuky.
Takto nad ním plavu dvakrát po čtvrt hodině. Vždy vše ukončí potřebou
se nadechnout a pomalu se vynoří vedle nás. Při prvním vynoření
vystouplal vedle mě a já zřetelně viděl jeho oko, jak si mě prohlíží.
Tak teď už stačí jen říct, díky keporkaci, bylo to tu s vám úžasné a
snad zase někdy naviděnou.
Mám zapakováné kufry a má cesta porkačuje, za půl hodiny odjezd a přelet
na Tongatap a zítra na Fiji.
Závěr na Tonze
Tak první část cesty mám za sebou. Na hlavním ostrově Tongy jsem se od ostatních trhl a vyrazil vlastní cestou. Večer si neodpustil ještě jedno focení na liduprázdné pláži, kde místní lidé lovili škeble a ryby a jejich děti si hrály na mělčině. Lidé na ostrovech jsou přátelští a tak neměli nic proti focení a vysvětlování, co to vlastně sbírají a jak se vše připravuje. Tímto na ostrovech Tongy končím a čeká mě cca 90min. přelt na Fiji.
Žraloci na Fiji
Tak dneska jsem absoloval své první ponory se žralokem býčím na Fiji.
Asi by se vše dalo rozdělit na dva postřehy. Ten první, pro mě trochu
negativní: starají se o vás jako o děti, což z předešlého potápění
já moc neznám. Nicméně není se čemu divit, jdete do vody bez ochrany
k jednomu z nejnebezpečnějších žraloků, kteří mohou dorůstat až do
čtyř metrů. Bylo nás pět na ponor, z toho nás hlídalo a žraloky krmilo
sedm místních potápěčů. Na druhou stranu nutkno podotknout, že se za
celou dobu tady nestal žádný případ napadení potápěče žralokem.
Ráno vyrážíme do chráněné oblasti kolem Fiji. Údajně se zde smí
potápět jen jeden operátor. První ponor je cca do třiceti metrů. Nás pět
padá na připravené plato za útesem. Před námi jsou už připraveni dva
krmiči s návnadou pro žraloky. Není potřeba dlohou čekat, už při
sestupu vidím kolem jednoho krmiče kroužit obrovský cca tři metry velký
stín. Na prvního žraloka bělavého reagují hned další a než dopadnu na
dno, tak už kolem nás krouží nejméně pět těchto obrů. Krmení se
odehrává asi dva metry před námi. Pro dobrou fotku to není a tak spíše
využívám kamery. Na místě jsme patnáct minut, posléze zahajujeme výstup
do deseti metrů, kde se opět tiskneme ke stěně. Krmí se menší druhy
žraloků, černocípáci a různí útesáci. Následuje výstup na loď.
Velké nadšení z mé strany není. Žraloci se drželi opodál a ani se jim
nechce brát připravenou kořist, tak velký respekt z lidí mají.
Větší zážitek nastává až druhý ponor. padáme asi do patnáci metrů.
Zde je připravené prostranství za korálem. Asi dva metry před námi opět
připraveno místo pro krmiče. Tentokrát jsou žraloci mnohem aktivnější a
může jich kolem nás být cca dvacet. Najíždějí na nás a jen co krmiči
přitáhnou nad nás box se žrádlem, v ten okamžik jsou bullové všude.
Najíždějí na nás a ne jednou jsem mezi sebe a žraloka dával jen foťák.
Na druhou stranu musím pochválit v ten moment místní potápěče. Při
soustředění na fotku nám kryjí záda a bok a tak se plně dá soustředit
na focení. Po více jak dvaceti minutách jdeme z této arény pryč.
A můj závěrečný dojem? Žraloky mám rád a je dobře, že to tady takto
funguje. Na lodi o pauze seznamují návštěvníky s chování a stavem
žraloků a díky tomu ukazují, že nejde o tak nelítostná tvorstva, jak si
mnoho lidí myslí. Nicméně si myslím, že toto divadlo stačí vidět jednou
a já osobně dám přednost něčemu více divočejšímu :-)
Bula bula
Pozdrav, který slyšíte na Fidži ze všech koutů, tak by se dala vystihnout nálada místních lidí, kteří i projíždějící auto takto srdečně zdraví. Ohlížím se za týdnem na Fidži a snažím se hodnotit. Co mě nejvíce mrzí, tak je návštva muzea v Suvě, které díky deratizaci, bylo zavřené. Druhou věc, kterou jsem částečně plánoval, tak byla návštěva vedlejších ostrovů. Fidži zahrnuje přes třista těchto ostrůvků. Dva hlavní a největší jsou Vita Levu, kde jsem operoval já a Vanua Levu. Na těch menších je pak možnost vidět údajně lepší pláže a více z podmořského života. Já se nakonec rozhodl pro setrvání na tom největším ostrově. Zaprvé, menších ostrůvků jsem viděl dost už na Tonze a za druhé, na Vita Levu se více dá dozvědět o lidech, kultůře a krajina ve vnitrozemí má mnoho co nabídnout (hornatá a porostlá hustým pralesem). Na jihu jsem navštívil ne jednu farmu, kde mě místní přátelsky provedli a ukázali, co chovají a pěstují. Jednou mě provázel dvanácti letý Rafel, který prý chce být pilotem. Při mé druhé návštěvě, jsem se od jeho matky dozvěděl, že ráno nechtěl jít ani do školy a chtěl se semnou i druhý den setkat. Nakonec mi utrhli kokos přímo z palmy a popili jsme v šeru lesa kokosové mléko. Dvakrát jsem musel ochutnat místní nápoj „kavu“, abych neurazil (ve větším množství může být halucinogení). V Pacific Harbour jsem se potápěl v Beqa lagoon s žraloky býčími. U hlavního města navštívil národní park Colo – i – Suva Forest Park a objel Vita Levu kolem dokola. Poslední noc jsem přenocoval v Nadi a poznal opačnou část Fidži, turistické místo, kde je plno barů na pláži a noční bujarý život. Jak jsem psal, na Fidži by šlo setrvat po několik týdnů a každý by si našel to své. Takže děkuji Fidži za zážitky a snad někdy zase v budoucnu, bula bula. Má cesta pokračuje, dnes jsem přeletěl do Aucklandu na Novém Zélandě, ze kterého od zítra vyrážím na dva týdny do divočiny.
Začátek na Novém Zélandě
Má poslední zastávka. Dva týdny cestovat po severním ostrově. Druhý
den mě vyzvedává v hotelu kamarádka a vyrážíme z Aucklandu směr
východ. První plán, Coromandel forest park. V hornatých kopcích pokrytých
hustým lesem je mnoho míst a označených tras, kam vyrazit. My se rozhodujeme
pro menší výšlap s výhledy u města Thames. Místo pěkné, ale tady bych
raději vyzvedl druhou zastávku v parku, Cathedral cave na západě, pláž se
skálami a jeskyněmi. Je asi půl hodiny vzdálená od parkoviště a snadno
dostupná, rozhodně stojí za návštěvu.
Okousek jižněji jsme si nenechali ujít Hot spring. Jde o pláž, kde si
vykopete vlastní bazének v písku, který se zalije horkou vodou,
upozorňuji, že někdy je až vařicí a nedá se v ní vydržet. Na pláž je
potřeba se dostavit za odlivu, což jsme nevěděli a před námi tak bylo
čekání přes dvě hodiny. Když už jsme to málem vzdali, tak z jednoho
místa na pláži se začalo kouřit. První ukazatel, kde začít hrabat. Po
chvilce jsme si udělali vlastní lázně a na místě vydrželi okolo
hodiny.
Přes zastávky u několika vodopádů přejíždíme na západní pobřeží.
Hot spring bylo sice super na koupání, ale lepší teplá pláž nás čekala
u vesnice Kawhia. Stačilo od parkoviště překonat tmavé duny a před očima
se nám naskytl pohled na obrovskou černou pláž, kde nikdo nebyl. Až do
předposledního dne jsem toto místo považoval za to nejlepší navštívené.
I zde si lze za odlivu vykopat jámu a strčit si do teplého písku nohy.
I když není tak horký jako na východě, tak vše vynahradil pohled na
západající slunce nad obzorem.
Západní cesta a Tongariro
Přes prolézání, slaňování a jeskyňaření u Waitoma přejíždíme
přes mnohé zastávky do New Plymouth. Další plán cesty z domova. Vidět
krásný kužel sopky Taranaki. O místě jsem se dočetl, že místní mají
pro počasí nad sopkou dvě označení. Když není vidět, tak prší a když
je vidět, tak to znamená, že brzo pršet bude. Během příjezdu to vypadalo
spíše na první možnost, ale nedalo mi to. Po více jak dvou hodinách
čekání a utírání si kapičky u nosu se počasí umoudřilo. Vrchní
část sopky vylezla z mraků právě v okamžik, kdy slunce zapadalo a zalilo
její sněžnou čepičku rudou barvou.
Opuštíme pobřeží a míříme do vnitrozemí. Čeká nás Pán prstenů a
Hora osudu.Sopka Ngauruhoe je vyhledávaným cílem cestovatelů ležící
v národním parku Tongariro. Vyrážíme na šestihodinovou tůru
k jezírkům ležícím pod sopkami. Počasí nám ale nepřeje, vrcholky hor
jsou zahaleny mrakem a při výšplapu začíná pršet. Ještě to nevzdáváme
a pokračujeme přes největší sedlo. Ale na místě se k dešti přidává
i sníh, navíc je jasné, že u jezer nebude vidět ani na krok. I když
jsme ušli větší část, tak otáčíme zpět a vracíme se k autu. Hora
osudu nám ukázala svou odvrácenou tvář. Přejíždíme o kousek dále
k lyžařskému areálu Whakapapa, kde se v okolí vesnice točily scény
k Mordoru, alespoň v tomto počasí to vše vypadá věrohodněji ke scénám
z filmu Pán prstenů.
ps.: ještě bych dodal k Mordoru, jedna skála, která asi s nej
pravděpodobností byla ve filmu, tak leží přímo naproti restarace, takže
by mě zajímalo, do jaké míry to filmovali z tepla restaurace a nechtěné
věci vymazali :-D
Návrat k severu a domů.
Za nepříznivého počasí opuštíme Tongario a směřujeme
severovýchodně do vulkanické oblasti. Zastavujeme se u Taupa, největšího
jezera na severu. Dále pokračujeme k bahením sopkám a gejzírum ve
Waiotapu. To samé nás čeká ve městě Rotorua a přes mnohé zastávky
u vodopádů a jeskyní směřujeme k Aucklandu a dál na sever k jeskyním
Waipu. Na místo dojíždíme v předposlední den mého pobytu na Novém
Zélandě a jsem rád, že jsme tuto zastávku dodatečně umístili do našeho
programu. I když světélkující jeskyně jsme měli už ve Waitomu, kde se
ovšem nedalo fotit a byli jsme vázaní na čas. Tak tady jsme měli naprostou
volnost a využili jí. Jen co jsme vlezli do šera jeskyně, tak nad našimi
hlavami se rozpoutalo neuvěřitelné divadlo. Jako by byl večer a my leželi
pod nebem plným hvězd, na které se dalo sáhnout. Za to vše může malá
larva červa arachnocampa luminosa, která za pomocí světla chytá hmyz do
připravených pastí z vláken, které visí ze stropu a na kterých jsou
lepkavé kapičky. Je lepší si červa neprohlížet moc za světla, protože
jeho krása vyzní až ve tmě a v jejich početnosti. I když jsme viděli
mnoho krásných míst, tak toto musím vyzvednout a zařadit na první místo.
Jeskyně opuštíme až večer a míříme do Aucklandu. Za dva týdny jsme
najeli okolo dva a půl tisíce km. Viděli mnoho vodopádů, jeskyni, pralesů,
pláží a měst. Často jsem se setkal s názorem, že z Nového Zélandu je
nejkrásnější jen jižní ostrov a na severáku toho moc není. Musím
oponovat, i severní ostrov má něco do sebe a rohodně na něj nestačí dva
týdny.
Po takřka šesti týdnech na cestách končím svou pouť po Pacifiku. Jde
o krásná a pro nás exotická místa. Ke vší chvále musím jen podotknout,
že pro našince jde také o dost drahé destinace a chce s tím počítat.
Takže děkuji Pacifiku za zážitky a zase příště se budu těšit.