První týden
Týden nám utekl jako voda. Po několika dnech v Petropavlovsku odkud je
krásný pohled na Avachinský a Koryakský vulkán odjíždíme směrem
jihovýchod do města Oktyabrskiy. Začal totiž tah toho největšího lososa
čaviča. Ty nej kousky mají až 60kg. Okolo břehu řeky je plno rybářů a
snaží se za poplatek 500rublů na den mít štěstí a ulovit tuto krásnou
rybu. Je pravda, že je teprve začátek tahu a tak moc štěstí nepřeje.
Mnozí raději využíjí lov na protější straně silnice, kde mohou volně
lovit na Ochotském moři.
Díky přátelům se dostáváme i do zdejšího rybího závodu. Je až
neskutečné, když se dozvídáme čísla ulovených rych. V tomto závodu je
na 27 lodí a každá dokáže ulovit až tři tisíce tun ryb za sezónu.
Podobných závodů je na západním pobřeží 14. A to nmluvím o tom, že
na táhnoucí ryby, které uniknou sítím ještě na moři, čeká mnoho
rybářů v řece. Těch pár kusů, které uniknou, tak na ně číhají
přirození nepřátelé, jako jsou medvědi a dravci ze vzduchu. V duchu si
tak říkám, že to je jen otázka času, jak dlouho tento obchod může
ještě trvat. Každý losos přece pluje do řeky, ve které se před několika
lety narodil. Pokud žádný z řeky nevypluje, nemá se do ní žádný
vrátit.
Snaha o setkání s medvědem
Jsem v zapomenuté oblasti někde u Sokocha. Má mě tu vyzvednout místní
hlídač, který má tuto oblast na starosti. Dochvilnost nebude asi jeho silnou
stránkou a po dvou hodinách po smluveném termínu teprve slyším z dálky
zvuk sněžného skůtru. Po deseti minutách se konečně dohrká asi
šedesátilety chlápek na podobně starém skůtru. Alexej. Jen drobné balení
a už sedím za jeho zády a vyrážíme do zasněžené krajiny. Na přelomu
května a června tu sníh už taje, ale letos byla prý extrémní zima a tak
průchodnost není moc snadná. To se přesvědčuji hned na jednom místě, kdy
ťukám na Alexe, že bych rád něco vyfotil. Zastavuje a já seskakuji ze
stroje. jenže v ten moment jsem hned po pás ve sněhu a mám co dělat se
opět vyškrábat na skůtr.
Po dvaceti km se dostáváme na lovecký srub. Alex mě provází po tomto
místě a ukazuje, jak to funguje. Je tu vždy dva týdny v kuse a pak se
mění.
Fotím ho na skůtru a on mi říká, že mi udělá podobnou fotku. pak mi
začne ukazovat, jak tento skůtr, který by spíše měl už odpočívat
v muzeu, funguje. Říkám „ok“ a ptám se, zda už vyrazíme. A on, že
zůstává a já jedu sám. Pomyslím si, tak to je super, cestou sem jsem se
věnoval focení a hledání zvířat a vůbec ne koukání po cestě a teď
mám jet sám zpět. Dobrá tedy, startuji a vyrážím. Sopka po pravé straně
a les po druhé, snad na tom nic nebude. Projíždím lesem a sto metrů
předemnou vidím něco velkého tmavého, jak mezi stromy přechází cestu. No
super, medvěd. A co teď, na úzké cestě se asi neotočím, zbraň žádná
a sjet z cesty také nejde. Co když to bude medvědice s medvíďaty a
o skůtru si bude myslet, že jí ohrožuje. Jedu pomalu s připraveným
foťákem. Říkám si, že když už mě má napadnout, tak ať to alespoň
ještě nafotím. Nakonec se dostávám blíž a uvědumuji si, že na blizké
setkání s medvědem si musím ještě počkat, tento uprchl pryč. Cestou
zpět ještě uvidím tetřeva, který mi z ničeho nic přeletěl přes hlavu
a po hodině cesty se dostávám zpět k autu.
Tak první setkání s medvědem.
Cesta na sever z Petropavlovsku nám zabere devět hodin. Cíl je vesnice Klyuchi odkud je vidět nejvyšší vulkán Kamčatky, Klučevská (4835m). Ten ovšem protestuje a je po celou dobu našeho pobytu zahalen v mracích. Měníme tedy plán a domlouváme nákladní auto, které nás na korbě odveze pod sopku Šiveluč a my si pak ke kráteru vyběhneme. Přejíždíme širokou sopečnou řeku kamení a prachu, kterou má na svědomí dřívější erupce tohto aktivného vulkánu. Když se kameny velikostí podobají našemu náklaďáku, řiďič zastavuje a my odtud putujeme pěšky. Přítomnost největších šelem z tohoho kraje na sebe nenechá dlouho čekat, všude nacházíme mědvědí stopy a to někdy větší, než je můj hrduník. Postupně ukrajujeme metr za metrem, když před námi na kopci zahlednu vyjít medvědici se dvěmi medvíďaty. „Medvěd“ chci upozornit i ostatní, jenže v ten moment si toho všimne i trojce chlupáčů, od nás tak sto metru vzdálených. Rychle sahám po fotoaparátu a periferně vidím, že medvědice s mláďtay se rozeběhne našim směrem. Pomyslím si, že medvíďata jsou zvědává a budou se chtít podívat, co jsme zač. Naštěstí rozeběh našim směrem je jen malé varování a po pár krocích se všichni otáčí a utíkají pryč.
Pohled na Kamčatku
Když se podívám na Kamčatku s odstupem, tak mám dva pocity, jeden jsou
města a vesnice. Lide jsou zde mnohdy přátelští a přívětivější,
i když občas vykulení, co tam děláme. Na druhou stranu se najdou i tací,
kteří nás považují za špióny. Vojenská Kamčatka se nezapře. Všude je
vidět přítomnost armády a ne vždy se vypatí obracet fotoaparát nějakým
směrem, aby tam náhodou nebyl některý z mnoha radarů. Města, vesnice,
prostě civilizaci bych asi shrnul jedním slovem: „bordel“ neskutečný
nepořádek. Vymlácené domy jako v nějakém ghettu, všude přítomné
odpadky a smrad.
Mile mě překvapila divočina. A to doslova, mnoho lidí má strach chodit do
lesa z medvědů a tak stačí se dostat kousek za město a počet lidí,
které potkáváme se dá spočítat na prstech jedné ruky. Konečně místo,
které mě začalo lákat na Kamčatce.
Po takřka třech týdnech na Kamčatce už vím, kam se sem budu chtít vrátit
a do čeho se pustit. Takže prozatím Kamčatko díky a jistě se brzo opět
potkáme.
