9/7/14

Cesta za gorilami

Přiznám na sebe jednu věc, že se občas považuji za velkého střelce. Dlouho mám něco ukryté hluboko v sobě, možná o tom jen mluvím, že bych to také rád jednou spatřil, ale stále nic nepodnikám k dosažení toho cíle. Pak vždy přijde den, kdy se to zlomí a z ničeho nic se sen promění ve skutečnost a já ani sám nevím jak. To samé platilo i o gorilách a focení ve Rwandě. Nebudu zalhávat, že moje top zvířata žijí hlavně na moři, ale to neznamená, že bych ostatní faunu a krásy přírody zavrhoval. I tady jsem věděl, že bych někdy si přál spatřit naše vzdálené příbuzné, mimo zoo v jejich přirozeném domově. V tom se to zlomilo a já do půl roku seděl v letadle, mířícím do Kigali, hlavního města Rwandy. Náš plán? Gorila horská, posledích cca 700ks volně se pohybujících zvířat na pomezí tří států, Rwandy, Ugandy a Demokratické republiky Kongo dále jen DRK. Pro spatření těchto majestátný tvorů, jsme si vybrali národním parku Volcanoes, nacházejícím se na severozápadní hranici Rwandy

Náše plány

V národním parku jsme měli bukované dvě cesty za gorilami, následně track do míst, kde operovala Dian Fossey (badatelka, která zasvětila gorilám velkou část svého života a která našla smrt v pralese. Později její příběh byl zfilmován ve snímku Gorily v mlze), další zabukovaná cesta byla ještě ke kočkodanům zlatým.

Jak se dostat ke gorilám horským?

Předem musíte mít bukovaný tzv.: permit. Jde o vaše zaplacené místo, opravňující vám navštívit jednu skupiny habituovaných goril po dobu jedné hodiny. V každém parku se nachází k divokým i několik gorilích rodin (hubituované), které jsou připraveny na kontakt s lidmi. Pokud máte objednané místo, tak vše začíná v návštěvnickém centru, kde je k vám vybrán strážce s ochrankou a dostanete přidělenou skupinu goril. Dále se musíte seznámít s bezpečnostními pokyny, jak se chovat v přítomnosti divokých lidoopů . Když tímto projdete, tak vyrážíte autem k pralesu, odkud vede nejkratší cesta za vaší vybranou skupinou. Ta se můž nacházet těsně na okraji pralesa, či vzdálená i několik hodin tvrdé chůze.

První setkání

My jsme měli štěstí, první skupinu, kterou jsme dostali, byla rodina Umubano v čele se statným stříbrohřbetým samcem Charlesem, jedním černohřbetým samcem, čtyřmi samicemi a sedmi výrůstky a mláďaty. Zaparkovali jsme u vesničky, která tvořila poslední civilizační hranici s pralesem. Vybaveni na dlouhý pochod, přelézáme polorozpadlou kamenou zíďku, která odděluje farmářská políčka od pralesa. Na druhé staně si beru bágl , vyndavám rukavice a připravuji se na dlouhý pochod nepropustnou vegetací, když v tom mi někdo prudce šťouchne do zad. „Kdo co chce, že mi to neřekne a musí do mě strkat?“ Prolítne mi hlavou. V tom spatřím periferně černou osobu probíhající vedle mě. Otočím hlavou a přes můj údiv, to nebyl nikdo z naší skupiny. Ale gorilí samice, která si to rychlím krokem mířila do pralesa a já jsem jí zased její cestu. Trochu se mi v nitru zamotal svět, na jednu stranu šťasný, že jsem poprvé viděl volnou gorilu, na druhou stranu nervozní, že fotoaparát ještě není venku a nefotí.

Naše hodina s tlupou Umubano

Když tu teď sedím a vzpomínám na to, tak je těžké si vybavit situace, které šly postupně za sebou. Díky neuvěřitélné záplavě všech pocitů. Jako vodítko mi teď pomahájí sekvence fotek, které jdou za sebou a které při psaní těchto řádků procházím. Samice dál šla podél pralesa, následně nás dovedla i k velkému Charlesovi, který odpočíval na levé straně od cesty. Když vylezl z porostu na cestičku ani se na nás nepodíval a šel s ostatními členy tlupy dál. Od té doby to byl boj mezi focením a vnímáním pocitů, snahou něco vyfotit a stíháním goril, pohybujících se ladně v pralese. V hlavě mi tepe myšlenka, že od prvního spatření gorily máme už jen hodinu, na setrvání v jejich blízkosti. A možnost kvalitně skupinu Umubano vyfotit se rychle krátila. Špatné světlo, nemožnost použítí blesku, který máte u goril zakázán a stálý pohyb všech členů skupiny, člověku na klidnosti nepřidal. Naštěstí po půl hodině kopírování jejich stopy se celá skupina zastavila a my měli možnost konečně v klidu sledovat jednotlivé členy. Nakonec naší pozornost na několik dlouhých minut přitáhla dvě mláďata, které se před námi začnou naparovat a následně i sami sebe pošťuchovat. Po chvilce to nedalo ani samici, ležící opodál a vběhla se podívat k mláďatům a nám povolená vzdálenost sedmi metrů ke zvířatům byla ta tam. I když strážce se občas snažil, aby jsme šli zpět, ale moc to nešlo a gorily najednou byly u nás na pár cm. Nakonec se celá skupina dala do pochodu a aniž bych to neřek, jak hodina může rychle utéc, tak první náše setkání s gorilami bylo u konce. Vracíme se přes farmářská pole zpět do vesnice a jako by se s námi jedna gorila chtěla rozloučit, vykukuje za námi z pralesa.

Druhé putování za gorilami

Pro druhou cestu dostáváme přidělenou rodinu Agashya, podle stříbrohřbetého samce, který je v jejím čele. Okolo sebe má devět samic, patnáct výrůstků s mláďaty, z toho jedno nedávno narozené. Rodinku nacházíme cca půl hodiny cesty pralesem a bambusovým porostem. Pronásledování skupiny, jako tomu bylo v předešlém případě se tentokrát nekoná, rodinka si v klidu hoduje na bambusu. Samec sedí kousek od nás a otrhává výhonky, okolo něj je několik samic. Zůstávám stát na okraji naší skupiny a po chvilce se otáčím zády k samci a fotím i jiné gorily, které v tu chvilku jsou všude okolo nás. V tom mě někdo popadne za rameno a hodí stranou, rychle se otočím a zamnou jeden z našich strážců. Z úst mu jde bručení a snaží se uklidnit střibrohřbeťáka. Samec se však rozběhl přímo na nás, proběhl okolo mě a jednou rukou chytil silný bambus a před námi jej zlomil jako párátko. Na rameni cítím stále mručejícího stráčce, jak mě táhne zpět. Při couvání držím fotoaparát namířený na samce a fotím od ruky. Agaisha stojící pár metrů předemnou, na všech čtyřech bručí a hází na nás vegetaci ze země. S našim průvodcem si takto vymění několik zvuků, za chvilku sedá a opě začíná v klidu hodovat. Ukázal nám svou sílu a určil si hned z kraje , kdo tady je pánem. Nakonec s celou rodinou setrváme hodinu na stejném místě. Náš průvodce nachází i samici s nejmladším mládětem ve skupině, které po matce leze a provokuje jí. Při pohledu do matčinych hnědých očí si uvědomuji, že na mě kouká myslící bytost. Zvíře, které má z 99% stejný genom jako je lidský a i když neumí mluvit naší řečí, jako by semnou i přes to promlouvá. Od správců dostáváme asi pět minut k dobru. Čas uběhl jak voda a my musíme společnost těchto krásných zvířat opustit.

Doufám, že  přežijí

Jako by šlo o setkání jiného druhu. Jsem moc rád, že jsem jedním z mála lidí, kdo měl tu možnost se setkat s divokou gorilou horskou. Je smutné vidět, že jejich přirozený domov mizí a v Ugandě a Rwandě jde už jen o malé NP. A v DRK díky vnitropolitické situaci nemají zdaleka vyhráno a je těžké zaručit jejich bezpečnost. Pytláctví a utlačování od lidí si bere svou daň.

Zpět na Blog