24/8/16

Tonga, Fidži a Nový Zéland 2016

Křišťálově čistá voda, kterou se nesou písně rozvášněných samců keporkaka (Megaptera novaeangliae), jejich písně jsou určené samicím, které do místních vod připlouvají rodit svá mláďata a opět hledat nápadníky pro další pokolení. Snad jediné místo na světě, kde se ještě dá bez větších potíží toto divadlo sledovat. Tímto potápěním si plním další obrovský sen. Cesta mě zavede na malinkatý ostrůvek Vava'u, v souostroví Tonga, kde doufám v setkání s velrybami. Z Tongy následně přelétám na Fidži a potápko se žraloky. Nakonec mě čeká trocha cestování po souši na Novém Zélandě. Tímto Vás zvu na tento blog, kde se budu snažit , vkládat za pochodu některé fotky a zážitky. Tak jdeme na to :) :

Cesta začíná

Tři kufry plné různých hračiček na focení a potápění. Z toho jen pár šortek, nějaké tričko a pár kusů teplejšího oblečení na Zéland, jinak vše jsou různá hejblátka a foťáky. Ve středu, 24. srpna, nám to vylétá směr Frankfurt – Singapore – Auckland – Tonga – Vava'u, kde by to mělo dosednout v sobotu. Následně dva dny regenerace, protože v neděli se na ostrovech nechodí do vody a od pondělka jdeme na to. Držte nám palce, aby jsme měli štěstí na pohodové keporkaky.

První oťukávání.

I když hudba nehrála, tak tanec tomuto klučinovi nedělal problém.

V sobotu nás čekal poslední přesun letadlem z ostrova Tongapatu na Vava'u. Po prvních nákupech a menším odpočinku beru foťák a utíkám z rezortu do přírody. Cestou focení lidiček, které nepovažuji kameru za nepřítele a směji se mi do objektivu. Před západem docházím k menší zátoce. Hranici vody kopíruje hustý prales. Odliv mi dovolí opustit cestu a vydat se po kamenitém dně. Brouzdám vodou, která má příjemných 25C. Mojí procházku zakončí až oranžově zbarvená obloha, kterou občas prořízne letem kaloň. Tma po západě přichází rychle, tak se rozhoduji zakončit první den na Vava'u a vracím se na základnu.

První kontakt.

Co napsat? Tolik pocitů, které se mi zrovna honí hlavou z neuvěřitelného setkání, to se asi ani nedá popsat. Přál bych každému to alespoň jednou zažít. Pokusím se alespoň částečně přiblížit náš první den na moři.
Den začal celkem v klidu, během svítání jsme už na lodi a hledáme výtrysky. Výtrysk, je označení a vlastně hlavní pomoc, při hledání velryby, která při nádechu na hladině vydýchne i páru několik metrů do vzduchu. Od rána jsme měli několik keporkaků, ale moc se jim nechtělo spolupracovat. Takto čas plynul až do odpoledne, kdy na naší loď přišla zpráva, že druhá z lodí má samici s mládětem. Necháváme všeho a vyjíždíme tím směrem.
Měli pravdu a velryba je stále na místě. Skáči do vody hned za naším skiperem. Ukazuje, že je pod námi, chvilku mi trvá, než uvidím stín. Ale na fotku to moc není. Jdeme na loď. Podruhé to už je lepší. „GO“ vklouznu potichu do vody a směřuji k dýchající hoře na hladině. Samice tentorkát v klidu čeká a mládě si drží pod sebou. To si chce po chvilce hrát a vymaní se z matčina sevření a připlouvá blíž. Proplave nějaký metr okolo a opět se točí k matce. Té se však naše přítomnost nezamlouvá a svého potomka odvolává.
Další zanoření vypadá hůř pro dobrou fotku. Oba jsou asi v deseti metrech pod námi a v klidu se vznášejí. Čekám na hladině a sleduji, jak z poza matčiny hlavy vykukuje opět to hravé „mrně“, nutkno podotknout, že už to je asi šesti nedělní mládě, které bude mít okolo pěti metrů. Mám štěstí. Jako každé dítě, i tohle je hravé a vyplouvá pronásledovano matkou k hladině. Držím kameru a od ruky mačkám spoušť co to dá. I když samice nechce moc spolupracovat, tak na první den máme neuvěřitelné štěstí a jsme rádi za každou vteřinu. Necháváme jí už v klidu a jedeme dál.
Přiznám se, že při cestě zpět mám na krajíčku a neuvěřitelné množství pocitů postupně vyplouvá na povrch. Zavřu oči, stále vidím samici keporkaka, jak si mezi ploutvemi drží svou ratolest. Přál bych to každému zažít.

keporkak, megaptera novaeangliae

Další den na moři…

Druhý den na moři a divadlo, které na nás čekalo se stupňuje. Ráno nacházíme mladého tenagera, zhruba deset metrů velkého, který to žene od ostrovů. Dvakrát k němu jdu do vody. První zanoření propluje podemnou, ale fotit se nedá. Druhé zanoření je mnohem lepší. Kytovec v místě mého seskoku vyplouvá k nádechu a tak vzniká první top fotka z dnešního dne.
Pokračujeme dál. Druhá možnost jít do vody se naskytne u samice s mládětem. U tohoto párečku proběhne několik zanoření, z čehož to druhé je top. Matka se naštěstí na chvilku uklidnila a vše sleduje zhruba z deseti metrové hloubky. Mládě se vyplouvá nadechnout a při té příležitosti, jako každé dítě, chce prozkoumat okolí a hrát si. U hladiny se točí na záda a dělá na mě tři nájezdy, kdy si jednou už myslím, že do mě vrazí. Okouzlen tím prckem, nevěnuji ničemu pozornost, vznáším se na hladině a sleduji to mladé, když se v tom podívám pod sebe. Nějakých pět metrů podemnou, vyplouvá na hladinu kolos v podobě matky. Potomka napomene a odplouvají pryč. Dnes jsme šli do vody i k jiné matce s ratolestí, z čehož jsem si odnesl také krásnou fotku, kdy samice s mládětem pluji okolo mě ve formaci. Jsem spálený, utahaný, ale nesmírně šťstaný, dnes jsme to setkání posunuli opět na jiný level.

I za deště vyrážíme.

keporkak, megaptera novaeangliae

Ráno nás sice provázelo sluníčko, ale na moři se zatáhlo a začlo pršet. S velrybami vše začalo nadějně. Narážíme na samici, která ploutvemi buší o hladinu a svolává samce k páření. Netrpělivě čekám u zádi lodě na povel, abych mohl skočit do vody a pokusit se nafotit heat run. Říji v říši velryb, kdy jednu samici může pronásledovat několik samců. Je to docela mela, protože když se sejdou vyrovnaní samci, mohou do sebe vrážet, vyskakovat nad vodu, pouštět bubliny, prostě pod vodou se rozpoutá čisté šílenství. Takto skupinku sledujeme několik minut, ale ta pravá chvilka na vklouznutí do vody nepřichází. Bylo to vše takové vlažné. Jedeme dál. Všude okolo je vidět aktivita velryb.
Nakonec nacházíme jednu slečnu, která hledá partnera a mlátí opět ploutvemi o hladinu, povaluje se na hladině a co je hlavní, začne vyskakovat nad hladinu. I když jsem šel asi dvakrát do vody na průjezd keporkaka, nakonec to vzdávám a věnuji se focení nad hladinou. Zhruba po půl hodině vše přeruší silný déšť a my se rozhodujeme pro návrat.

4. den

keporkak, megaptera novaeangliae

Předpověď na čtvrtek hlásila, že má být nejtepleji ze všech dní, které tu jsme. Ovšem ani tady ty předpovědi občas nevyjdou a i když ráno jsme při výjezdu ještě východ slunce zahlédli, tak s následujícími minutami se zatáhlo a my opět přečkali den na moři v oblacích a posléze i v dešti. Nicméně naše štěstí na keporkaky přetrvalo i za deště. První kontakt je s trojcí keporkaků. Jde o samici s mládětem, kterou doprovází samec. První seskok do vody je docela zmatečný. Funguje to tady tak, že můžou do vody max. tři potápěči + skiper. Čekám na zádi na povel našeho průvodce, který seskočil prověřit vodu na pravé straně lodi, kde jsme viděli hřbet jednoho kytovce. Mládě keporkaka se ovšem vynoří na opačné straně lodi a tak skáči z lodi sám. Prcek měřící cca pět metrů se zanoří do nějakých deseti metrů a pluje podemnou a částečně si mě prohlíží. V dálce jsou vidět na dně i dva dospěláci, kteří nehnutě odpočívají. Děcko připluje k dospělákům a společně odpolouvají z dohledu.
I další seskok k této trojci stojí za to, mládě se po nějaké době uklidnilo a začne bušit o hladinu ocasní ploutví, loď se dostane asi dvacet metrů od tohoto hravého jedince. Rychle skáči do vody a plavu za mládětem. To ještě stíhám, jak předemnou bouchne ocasem o hladinu a následně se potápí opět k hlídajícím rodičům. Nakonec si to všichni zamiří na neklidnou vodu, kam už je nesledujeme.
Odpoledne se dostávám k dalším velrybám. Z hladiny to vypadá, že jde o dva dospělé keporkaky. Bohužel jsou v pohybu a tak nezbude nic jiného, než skočit před ně a vyzkoušet vyfotit průjezd. Tak se tak i děje, jen co dopadnu do vody a rozeženou se podemnou bubliny, tak vidím dvě velryby plující kolem asi v pěti metrové hloubce. Začínám plavat, co mi síly stačí, abych s nimi byl co nejdéle. Při tom heroickém plavání se podívám pod sebe a z temnoty se vynořuje třetí dospělá velryba k nádechu. Všechny vyplují k hladině, nadechnou se a mizí tak rychle, jak jsme je našli. Pro tento den je konec s potápkem a my se vracíme zas na základnu.

Týden za námi.

keporkak, megaptera novaeangliae

Je tu opět neděle a volný den na Vava'u. Život tu okolo ležérně plyne, protože jak rozhodl král, nic se v tento den nesmí dělat. Lidé jdou do kostelů a ulice jsou liduprázdné. Víra je tu tak silná, že v přístavním městečku na Vava'u stojí deset kostelů, které jsou v tento den naplněné prasknutím. Jsem celkem rád za toto volno, protože každý den být přes osum hodin na moři dá zabrat. Poslední dny se tu výrazně pokazilo počasí a zvedl vítr, takže nyní se semnou houpe úplně vše. Kontaktů s velrybami za poslední dva dny už ubylo. Hůře se ve vlnách hledají a není tak snadné k nim vklouznout. Druhá skupina měla štěstí v pátek na zatím největší samici s mládětem, kterou jsme tu viděli, mohla mít okolo dvaceti metrů a zatancovala před nimi. Já už jsem jí viděl, jak klesá do hloubky. Vyzkoušeli jsme k ní ještě jednou štěstí, ale už nás jen podjela a viděl jsem hřbety. Sobota vypadala nadějně, ráno bylo bez mráčku a čekali jsme tedy slunečný den, to se ovšem změnilo na moři. Opět se zatáhlo a zvedl vítr. Dopoledne jsme měli kontakt se samicí s mládětem, které doprovázel jeden samec. Ale po několika pokusech jít do vody, jsem se k ničemu převratnému nedostal. Jediným úspěchem z tohoto setkání se tak stal jeden seskok, kdy při zkoužce plující velryby nadplavat jsem slyšel, jak samec zpívá. V tu chvilku člověku duní srdce z vybrací, které vodou prostupují. Těžký a studený den byl nakonec částečně odměněn. Našli jsme při návratu jednu z menších samic, která nám udělala pár výskoků nad hladinu.

Rozloučení s velrybami.

Náš guide Paul si plácá s mládětem keporkaka

Jako každý den, závěr na Vava'u byl úžasný. V pondělí jsme po ránu narazili na jednu osamocenou velrybu, která spolupracovat nechtěla a tak jí opouštíme. To samé nás čekalo ve vedlejší zátoce. Kde se vyhřívala samice s mládětem. Jen co jsme vklouzli do vody, tak keporkak odplaval kousek stranou. Takto jsme se snažili o kontakt asi hodinu. Nakonec bylo výhrou, že jsme je opustili a opodál na nás čekala naprosto klidná samice s mládětem. Byli jsme u nich přes hodinu. Samice v klidu ležela v hloubce cca pět až deset metrů a mládě při plavbě k nádechu si občas s námi chtělo i hrát.
Poslední den se nám dopoledne nedařilo nic najít. Aź odpoledne přišla na loď zpráva, že několik km od nás je samec, který zpívá své písně. Je to stav, kdy o sobě dává tato velryba vědět a láká samice. Píseň se nese vodou na obrovskou vzdálenost a jednotlivé zpěvy trvají cca deset až dvacet minut. Dočetl jsem se, že každým rokem samec tuto píseň mění. Jsme nad ním, náš průvodce jde do vody zkontrolovat, zda se k samci dá dostat. Zvedá ruku nad hladinu na znamení, že je velryba pod ním. Skáči do vody a snažím se co nejrychleji k němu dostat. Už při seskoku jsou pod vodou slyšet dunivé a pískavé zvuky. Akustický vjem je zesílen o vibrace, které se nesou vodou. Splývám nad samcem, který je asi v deseti metrové hloubce a při jeho zabručení se mi rozbuší srdce. Síla tohoto jevu je tak silná, že pokud loď stojí nad ním, tak i na lodi jsou slyšet jeho zvuky. Takto nad ním plavu dvakrát po čtvrt hodině. Vždy vše ukončí potřebou se nadechnout a pomalu se vynoří vedle nás. Při prvním vynoření vystouplal vedle mě a já zřetelně viděl jeho oko, jak si mě prohlíží. Tak teď už stačí jen říct, díky keporkaci, bylo to tu s vám úžasné a snad zase někdy naviděnou.
Mám zapakováné kufry a má cesta porkačuje, za půl hodiny odjezd a přelet na Tongatap a zítra na Fiji.

Závěr na Tonze

Tak první část cesty mám za sebou. Na hlavním ostrově Tongy jsem se od ostatních trhl a vyrazil vlastní cestou. Večer si neodpustil ještě jedno focení na liduprázdné pláži, kde místní lidé lovili škeble a ryby a jejich děti si hrály na mělčině. Lidé na ostrovech jsou přátelští a tak neměli nic proti focení a vysvětlování, co to vlastně sbírají a jak se vše připravuje. Tímto na ostrovech Tongy končím a čeká mě cca 90min. přelt na Fiji.

Žraloci na Fiji

žralok bělavý "býčí", carcharhinus leucas

Tak dneska jsem absoloval své první ponory se žralokem býčím na Fiji. Asi by se vše dalo rozdělit na dva postřehy. Ten první, pro mě trochu negativní: starají se o vás jako o děti, což z předešlého potápění já moc neznám. Nicméně není se čemu divit, jdete do vody bez ochrany k jednomu z nejnebezpeč­nějších žraloků, kteří mohou dorůstat až do čtyř metrů. Bylo nás pět na ponor, z toho nás hlídalo a žraloky krmilo sedm místních potápěčů. Na druhou stranu nutkno podotknout, že se za celou dobu tady nestal žádný případ napadení potápěče žralokem.
Ráno vyrážíme do chráněné oblasti kolem Fiji. Údajně se zde smí potápět jen jeden operátor. První ponor je cca do třiceti metrů. Nás pět padá na připravené plato za útesem. Před námi jsou už připraveni dva krmiči s návnadou pro žraloky. Není potřeba dlohou čekat, už při sestupu vidím kolem jednoho krmiče kroužit obrovský cca tři metry velký stín. Na prvního žraloka bělavého reagují hned další a než dopadnu na dno, tak už kolem nás krouží nejméně pět těchto obrů. Krmení se odehrává asi dva metry před námi. Pro dobrou fotku to není a tak spíše využívám kamery. Na místě jsme patnáct minut, posléze zahajujeme výstup do deseti metrů, kde se opět tiskneme ke stěně. Krmí se menší druhy žraloků, černocípáci a různí útesáci. Následuje výstup na loď. Velké nadšení z mé strany není. Žraloci se drželi opodál a ani se jim nechce brát připravenou kořist, tak velký respekt z lidí mají.
Větší zážitek nastává až druhý ponor. padáme asi do patnáci metrů. Zde je připravené prostranství za korálem. Asi dva metry před námi opět připraveno místo pro krmiče. Tentokrát jsou žraloci mnohem aktivnější a může jich kolem nás být cca dvacet. Najíždějí na nás a jen co krmiči přitáhnou nad nás box se žrádlem, v ten okamžik jsou bullové všude. Najíždějí na nás a ne jednou jsem mezi sebe a žraloka dával jen foťák. Na druhou stranu musím pochválit v ten moment místní potápěče. Při soustředění na fotku nám kryjí záda a bok a tak se plně dá soustředit na focení. Po více jak dvaceti minutách jdeme z této arény pryč.
A můj závěrečný dojem? Žraloky mám rád a je dobře, že to tady takto funguje. Na lodi o pauze seznamují návštěvníky s chování a stavem žraloků a díky tomu ukazují, že nejde o tak nelítostná tvorstva, jak si mnoho lidí myslí. Nicméně si myslím, že toto divadlo stačí vidět jednou a já osobně dám přednost něčemu více divočejšímu :-)

Bula bula

Pozdrav, který slyšíte na Fidži ze všech koutů, tak by se dala vystihnout nálada místních lidí, kteří i projíždějící auto takto srdečně zdraví. Ohlížím se za týdnem na Fidži a snažím se hodnotit. Co mě nejvíce mrzí, tak je návštva muzea v Suvě, které díky deratizaci, bylo zavřené. Druhou věc, kterou jsem částečně plánoval, tak byla návštěva vedlejších ostrovů. Fidži zahrnuje přes třista těchto ostrůvků. Dva hlavní a největší jsou Vita Levu, kde jsem operoval já a Vanua Levu. Na těch menších je pak možnost vidět údajně lepší pláže a více z podmořského života. Já se nakonec rozhodl pro setrvání na tom největším ostrově. Zaprvé, menších ostrůvků jsem viděl dost už na Tonze a za druhé, na Vita Levu se více dá dozvědět o lidech, kultůře a krajina ve vnitrozemí má mnoho co nabídnout (hornatá a porostlá hustým pralesem). Na jihu jsem navštívil ne jednu farmu, kde mě místní přátelsky provedli a ukázali, co chovají a pěstují. Jednou mě provázel dvanácti letý Rafel, který prý chce být pilotem. Při mé druhé návštěvě, jsem se od jeho matky dozvěděl, že ráno nechtěl jít ani do školy a chtěl se semnou i druhý den setkat. Nakonec mi utrhli kokos přímo z palmy a popili jsme v šeru lesa kokosové mléko. Dvakrát jsem musel ochutnat místní nápoj „kavu“, abych neurazil (ve větším množství může být halucinogení). V Pacific Harbour jsem se potápěl v Beqa lagoon s žraloky býčími. U hlavního města navštívil národní park Colo – i – Suva Forest Park a objel Vita Levu kolem dokola. Poslední noc jsem přenocoval v Nadi a poznal opačnou část Fidži, turistické místo, kde je plno barů na pláži a noční bujarý život. Jak jsem psal, na Fidži by šlo setrvat po několik týdnů a každý by si našel to své. Takže děkuji Fidži za zážitky a snad někdy zase v budoucnu, bula bula. Má cesta pokračuje, dnes jsem přeletěl do Aucklandu na Novém Zélandě, ze kterého od zítra vyrážím na dva týdny do divočiny.

Začátek na Novém Zélandě

černá pláž u města Kawhia a teplá lázeň v písku

Má poslední zastávka. Dva týdny cestovat po severním ostrově. Druhý den mě vyzvedává v hotelu kamarádka a vyrážíme z Aucklandu směr východ. První plán, Coromandel forest park. V hornatých kopcích pokrytých hustým lesem je mnoho míst a označených tras, kam vyrazit. My se rozhodujeme pro menší výšlap s výhledy u města Thames. Místo pěkné, ale tady bych raději vyzvedl druhou zastávku v parku, Cathedral cave na západě, pláž se skálami a jeskyněmi. Je asi půl hodiny vzdálená od parkoviště a snadno dostupná, rozhodně stojí za návštěvu.
Okousek jižněji jsme si nenechali ujít Hot spring. Jde o pláž, kde si vykopete vlastní bazének v písku, který se zalije horkou vodou, upozorňuji, že někdy je až vařicí a nedá se v ní vydržet. Na pláž je potřeba se dostavit za odlivu, což jsme nevěděli a před námi tak bylo čekání přes dvě hodiny. Když už jsme to málem vzdali, tak z jednoho místa na pláži se začalo kouřit. První ukazatel, kde začít hrabat. Po chvilce jsme si udělali vlastní lázně a na místě vydrželi okolo hodiny.
Přes zastávky u několika vodopádů přejíždíme na západní pobřeží. Hot spring bylo sice super na koupání, ale lepší teplá pláž nás čekala u vesnice Kawhia. Stačilo od parkoviště překonat tmavé duny a před očima se nám naskytl pohled na obrovskou černou pláž, kde nikdo nebyl. Až do předposledního dne jsem toto místo považoval za to nejlepší navštívené. I zde si lze za odlivu vykopat jámu a strčit si do teplého písku nohy. I když není tak horký jako na východě, tak vše vynahradil pohled na západající slunce nad obzorem.

Západní cesta a Tongariro

Sopka Taranaki

Přes prolézání, slaňování a jeskyňaření u Waitoma přejíždíme přes mnohé zastávky do New Plymouth. Další plán cesty z domova. Vidět krásný kužel sopky Taranaki. O místě jsem se dočetl, že místní mají pro počasí nad sopkou dvě označení. Když není vidět, tak prší a když je vidět, tak to znamená, že brzo pršet bude. Během příjezdu to vypadalo spíše na první možnost, ale nedalo mi to. Po více jak dvou hodinách čekání a utírání si kapičky u nosu se počasí umoudřilo. Vrchní část sopky vylezla z mraků právě v okamžik, kdy slunce zapadalo a zalilo její sněžnou čepičku rudou barvou.
Opuštíme pobřeží a míříme do vnitrozemí. Čeká nás Pán prstenů a Hora osudu.Sopka Ngauruhoe je vyhledávaným cílem cestovatelů ležící v národním parku Tongariro. Vyrážíme na šestihodinovou tůru k jezírkům ležícím pod sopkami. Počasí nám ale nepřeje, vrcholky hor jsou zahaleny mrakem a při výšplapu začíná pršet. Ještě to nevzdáváme a pokračujeme přes největší sedlo. Ale na místě se k dešti přidává i sníh, navíc je jasné, že u jezer nebude vidět ani na krok. I když jsme ušli větší část, tak otáčíme zpět a vracíme se k autu. Hora osudu nám ukázala svou odvrácenou tvář. Přejíždíme o kousek dále k lyžařskému areálu Whakapapa, kde se v okolí vesnice točily scény k Mordoru, alespoň v tomto počasí to vše vypadá věrohodněji ke scénám z filmu Pán prstenů.
ps.: ještě bych dodal k Mordoru, jedna skála, která asi s nej pravděpodobností byla ve filmu, tak leží přímo naproti restarace, takže by mě zajímalo, do jaké míry to filmovali z tepla restaurace a nechtěné věci vymazali :-D

Návrat k severu a domů.

glowing cave

Za nepříznivého počasí opuštíme Tongario a směřujeme severovýchodně do vulkanické oblasti. Zastavujeme se u Taupa, největšího jezera na severu. Dále pokračujeme k bahením sopkám a gejzírum ve Waiotapu. To samé nás čeká ve městě Rotorua a přes mnohé zastávky u vodopádů a jeskyní směřujeme k Aucklandu a dál na sever k jeskyním Waipu. Na místo dojíždíme v předposlední den mého pobytu na Novém Zélandě a jsem rád, že jsme tuto zastávku dodatečně umístili do našeho programu. I když světélkující jeskyně jsme měli už ve Waitomu, kde se ovšem nedalo fotit a byli jsme vázaní na čas. Tak tady jsme měli naprostou volnost a využili jí. Jen co jsme vlezli do šera jeskyně, tak nad našimi hlavami se rozpoutalo neuvěřitelné divadlo. Jako by byl večer a my leželi pod nebem plným hvězd, na které se dalo sáhnout. Za to vše může malá larva červa arachnocampa luminosa, která za pomocí světla chytá hmyz do připravených pastí z vláken, které visí ze stropu a na kterých jsou lepkavé kapičky. Je lepší si červa neprohlížet moc za světla, protože jeho krása vyzní až ve tmě a v jejich početnosti. I když jsme viděli mnoho krásných míst, tak toto musím vyzvednout a zařadit na první místo. Jeskyně opuštíme až večer a míříme do Aucklandu. Za dva týdny jsme najeli okolo dva a půl tisíce km. Viděli mnoho vodopádů, jeskyni, pralesů, pláží a měst. Často jsem se setkal s názorem, že z Nového Zélandu je nejkrásnější jen jižní ostrov a na severáku toho moc není. Musím oponovat, i severní ostrov má něco do sebe a rohodně na něj nestačí dva týdny.
Po takřka šesti týdnech na cestách končím svou pouť po Pacifiku. Jde o krásná a pro nás exotická místa. Ke vší chvále musím jen podotknout, že pro našince jde také o dost drahé destinace a chce s tím počítat. Takže děkuji Pacifiku za zážitky a zase příště se budu těšit.

Zpět na Blog